Palác Padowetz

Palác Padowetz, všichni ho známe. Někdo ho vnímá v současné krásně upravené podobě, jiný na něj vzpomíná především jako na bufet, kam se chodilo na levné, ne příliš chutné, ale rychlé občerstvení.  Bufet byl asepticky zařízen naprosto stejnými, dlouhými a vysokými stoly, u kterých se konzumovalo na stojáka.  Můj muž na něj nevzpomíná s velkou oblibou, neboť se stal jedním asi ze dvou, víc jich jistě neměl, trapasů v životě.

V hlubokém socialismu se rozhodl pozřít v nepříliš vzhledném bufetu párek, dva rohlíky a kofolu. Protože vše nedokázal odnést najednou, umístil na jeden ze stolů nejdříve párek a rohlíky a šel si pro kofolu. Když se vracel k párku s rohlíky, uviděl muže, který se s velkou chutí právě zakusoval do obojího. Jasně, spustil na něj, vynadal mu do zlodějů, budižkničemů a vím já, do čeho všeho ještě? Pán na něj žvýkaje němě zíral. Můj muž se rozpaloval do běla a vykřikoval stále dál a pokoušel se zachránit zbytek jídla. Najednou však ztuhl. Za mužovými zády, na dalším stole, uviděl na papírovém tácku osamělý párek s dvěma rohlíky. Zamručel omluvu a hladov odešel.

Palác Padowetz připravil po létech prima drama i mě. Léta se znám se současným majitelem, říkejme mu Richard. Pozval mě, abych si prohlédla Padowetz po rekonstrukci. Bylo léto s tropickými vedry, rtuť teploměru se blížila čtyřicítce a dýchat se skoro nedalo. Všichni se těšili na víkend u vody, v pátek se těší snadno. V kanceláři mi Richard nabídl kávu a znaje moji slabost pro veškerá podzemí řekl: „Nechcete se podívat do sklepů?“ Já že bych nechtěla? Jasně, že hned jdeme, beru jen foťák. I on vyběhl jen tak nalehko.

Od vrátné jsme si vyzvedli klíče a já zažila perfektní vyprávění o rekonstrukci s důrazem na sklepy. Byli jsme i pod šalinou na Masarykově třídě, viděli lednici Padowetz, možná i první z odejmutých kamenů jedné z brněnských bran, prostě nádhera. A jak tak šla řeč, Richard pochopil, že mimo podzemí ráda fotím i nezvyklé výhledy na Brno. Tak mě vzal na střechu. O naší cestě z podzemí, na vertikálně zcela odlišnou část stavby, však nikdo nevěděl. V pohodě jsme ze sklepů vyjeli výtahem do posledního podlaží, vyšli po jednoramenném schodišti ke dveřím a dále na střechu. To, co se přede mnou otevřelo, je nepopsatelné. Petrov opět z jiného úhlu, srdce Brna jako na dlani. A k tomu vyprávění Richarda, co vše musel absolvovat, aby na Padowetzském paláci opět umístil vlajku. Stáli jsme na měděné střeše, vedro bylo tak velké, že jsme se snad ani nepotili. Pak zafoukal větřík, zprvu to byla úleva, pak však zabouchl jediné přístupové dveře. A na nás zírala jen díra po ukradené klice.

Oba jsme celkem rychle pochopili situaci. Já měla foťák - žádné velké vítězství, Richard nic. Nikdo nevěděl, že jsme na střeše, šli jsme přece jen na pár minut do sklepů! Byl pátek odpoledne. Představa dvou do pondělí totálně vysušených těl na rozpálené plechové střeše získávala reálné obrysy. Výhled na Kapucínskou hrobku atmosféru podtrhával.  

Ze střechy nebylo vidět na Masarykovu ulici, jen do malého dvorku, kde nebyla ani noha. Střecha pálila i přes boty. Richard, na rozdíl ode mě, která nesnáším výšky, šel na okraj střechy a pokoušel se přivolat pomoc. Marně. Když se vrátil ke mně, která jsem stála daleko od kraje, zjistil, že mu nejen nepomohu, ale ještě přitížím. Svěřila jsem se mu totiž, že určitě a rychle potřebuji na záchod. Představa, jak mu čurám na jeho nové měděné střeše, ho vybičovala natolik, že se vrátil na okraj střechy s výhledem do stále pustého dvorku a přidal na intenzitě svého volání. Bez odezvy. Bylo jasné, že když nic nepodnikneme rychle, tak tam fakt celý horký víkend zůstaneme.

Vyzvala jsem Richarda, ať zapíská na prsty. To by mohlo někoho zaujmout. Bohužel se přiznal, že pískat neumí. To zase umím já, nepůjdu však na okraj střechy. Nejdříve nám koordinace dělala problémy, protože Richard neustále pobíhal od kraje střechy ke mně, která ho zase hnala zpět, abychom náhodného človíčka na dvorku neprošvihli. Tíživé životní situace bravurně spojují schopnosti. Po pár minutách jsme se dohodli. Já budu uprostřed střechy pískat, on bude z jejího okraje vyhlížet potenciální zachránce. Svojí dobře koordinovanou činností jsme nakonec zaujali vrátnou, která nás vyprostila. Klika byla nainstalována do půl hodiny od našeho odchodu!

Ulevilo se nám nevýslovně. A vzniklo i poučení, možná i pro vás. Mobil, výdobytek dnešní doby, vždy sebou! A to jim fakt nechci dělat reklamu.